Příběh běžce - Michal Krška

Michal Krška se v roce 2012 přistěhoval za svou přítelkyní do Blanska. Začal si plnit dva životní sny - stát se policistou a zaběhnout si Půlmaraton Moravským krasem.

PMK 2014 měl být jeho prvním běžeckým závodem v životě. NakoMichal Krškanec ale nebyl.






Pokud se rozhodujete, zda začít s běháním nebo pokračovat v běhání, přečtěte si jeho příběh. Jeho rada zní - nikdy to nevzdávej, i když si budeš myslet, že už to nejde.

Michale, co se vlastně loni stalo?
Deset dní před startem Půlmaratonu Moravským krasem 2014 se mně v noci ve spánku zastavilo srdce. Měl jsem obrovské štěstí, že moje přítelkyně je zdravotní sestra a že zrovna nespala. Dvanáct minut mně masírovala srdce, než přijeli záchranáři. Ti mně ho nahodili elektrošokem a okamžitě převezli do Brna do nemocnice u sv. Anny. Dva dny v umělém spánku. Když jsem se probral, tak byli všichni kolem mě šťastní, že vůbec žiju, protože doktoři nevěděli, co bude, jestli nebudu na vozíku. Já jsem se hned po probuzení zeptal, jestli můžu být policajt a co ten půlmaraton, jestli ho ještě stihnu. Všichni se zasmáli, jestli si myslím, že za 10 dnů vstanu z postele a poběžím půlmaraton.
V nemocnici jsem ležel 14 dní, během kterých mně voperovali defibrilátor. Pak týden doma, pak trhání všech mandlí a všech osmiček.
Tři měsíce po návratu z nemocnice jsem šel poprvé běhat, spíše vyklusávat – cca 7 km. Tep jsem měl 170-180.

Co bylo impulsem k tomu, abys začal zase běhat?
Doktoři mně řekli, že fyzická zátěž nebyla příčinou zástavy, naopak dobrá trénovanost a fyzička mně asi zachránily život, protože jsem měl silné srdce.
V nemocnici jsem říkal doktorce, že si ten půlmaraton už asi nikdy nezaběhnu. A ona se mě zeptala „A proč ne?“ A já: „Kdy za 5, 10 let?“ „Klidně příští rok“, byla její odpověď. V té době jsem na tom byl hodně špatně, sotva jsem dopajdal v nemocnici přes chodbu. A nakonec to vyšlo.
Člověk ale přemýšlí nad životem a smrtí, a když se vám stane něco takového, co 90 % lidí nepřežije tak mě to psychicky posílilo, nabylo energií a po té příhodě dosahuji mnohem lepších výsledků, než před ní.

Jak jsi se dostal k běhání?
Od malička jsem měl rád míčové sporty. Vybral jsem si fotbal, ale zničil jsem si kolena a musel jsem přestat hrát. Chyběl mně pohyb, tak jsem začal běhat. Začal jsem také jezdit hodně na kole. Nejdřív jsem běhal 5-10 km, zatím nejvíc 30, standardně běhám 10-20 km. Teď se snažím zvyšovat vzdálenosti vzhledem k půlmaratonu.

Máš nějakou oblíbenou trasu a který povrch preferuješ?
Moje oblíbená trasa je z Blanska na rozhlednu ve Veselici a zpět. Cca 17 km, převýšení 300 m. Povrch spíše měkký, ale bohužel půlmaraton bude soda po asfaltu. Nejvíc mě baví běhat po dešti v lese.

Běháš sám nebo raději ve skupině?
Trénuji se svým nejlepším kamarádem Adamem Pirklem, kterého jsem do běhu zbláznil. Dříve dělal biatlon a teď jsme začali běhat spolu a je super, že je na stejné úrovni jako já. Běželi jsme spolu Boskovické běhy, Blanenskou desítku a poběžíme i půlmaraton.

Máš nějaká speciální běžecký trénink? Vedeš si deník?
Speciální běžecký trénink jsem nikdy neabsolvoval. Přemýšlím o běžecké škole Jana Kohuta.
Tréninkový plán nemám, používám aplikace na chytrý telefon (Endomondo). Je to super na to, že mohu porovnávat své výkony. Trénuji 3x týdně.

Věřím, že se ti letos splní tvůj sen a zaběhneš si půlmaraton. Bude potom před tebou nějaká nová výzva?
Můj děda byl v 50. letech reprezentant v maratonu, byl i mistrem republiky. Říkal jsem si, že bych mohl navázat na rodinnou tradici. Dalším cílem tedy nemůže být nic jiného, než Pražský maraton. Ale asi nejvyšší metou je závod B7. Je to necelých 100 km přes 7 beskydských tisícových vrcholů. Amatéři to uběhnou za 22 hodin, profíci za 12 hodin. Ale těším se už i příští rok na Boskovické běhy.

Ty byly tvým prvním běžeckým závodem v životě. Zalíbily se ti?
Boskovické běhy byly dobré do doby, než přišel ten kopec z Pilského údolí. Tam to bylo hrozné. Tep jsem měl ve hvězdách. Měl jsem tep přes 190 a od 200 mám nastavený výboj na kardiostimulátoru. Po závodě jsem se zařekl, že už to víckrát nepoběžím, ale nedávno jsme se s kamarádem domlouvali, že si to asi dáme znovu.

Co je na Boskovických bězích tak lákavé?
Nepopsatelná atmosféra, oproti třeba blanenské desítce úplně někde jinde. Mně tak vybláznila, že jsem po startu vysprintoval a po prvním kilometru jsem myslel, že toho nechám. Dnes už bych to běžel jinak, ale tam mně lidi vybláznili. Na PMK se už musím krotit. Nakonec z toho ale bylo 199. místo z 590 běžců v cíli, čas 57 minut.
Byl to první závod, který jsem neměl s čím srovnávat. Teď, když to srovnám s Blanenskou 10, tak v Boskovicích bylo několikanásobně víc lidí, hlavně ten doběh na náměstí, to bylo famózní, to člověku naskáče husina na kůži. To bylo opravdu bombastické. Po celé trati byli diváci, tam nebylo místo, kde by nebyli lidi. Na Blanenské 10 to byl daleko kratší úsek, vlastně se běželo 4x2,5 km, tam bylo pár lidí v cíli a podél trati vůbec nikdo. V Boskovicích byli všude a doběh od zámku, to bylo nádherné.
Hodně mě motivoval člověk, kterému mohlo být mezi 70 a 75 lety, na startu jsem si říkal „Kam se cpe, vždyť nás bude brzdit“ a celý závod jsem se s ním pořád míjel, ten byl fakt dobrej. V jednom místě zakopl o kořen, spadl, ale hned se zvedl a běžel dál.
V Boskovicích byl také úžasný servis.
Blanenská 10 je neskutečně nudný závod, běžíte po silnici tam zpátky tam zpátky. Vidíte jen silnici. Na půlmaratonu mě fascinuje, že poběžíme tím nejkrásnějším údolím.

Jaká je životospráva před během?
Teď před půlmaratonem jsem upravil jídelníček a shodil 7 kg. Tři až čtyři dny před během žádný alkohol. V den závodu lehká snídaně, jogurt, müsli, pak už nejím. Objevil jsem také Chia kuličky – semínka, která natahají vodu,

Michale, máš nějakou radu pro ty, co třeba váhají, zda mají běhat?
Rada pro všechny zní – nikdy to nevzdávej, i když si budeš myslet, že už to nejde. Když budeš na dně, podívej se, kde jsem skončil já a kde jsem teď.

Děkuji ti za rozhovor
Jaroslav Parma
Sportuj s námi